Pozoruji takový zvláštní trend v oblasti rozvoje podnikání, ale i osobního rozvoje a spirituality. Není nový, ale přijde mi, že vystrkuje růžky čím dál víc. Má několik podob. Ta základní zní: "Můžete mít vše a můžete to mít hned." Nebo: „Dřív v Indii platilo, že jste museli pobývat s mistrem minimálně dvanáct let, než jste mohli být uvedeni do podstaty, ale to dnes není třeba.“ Případně: “Stačí jen …” správně dýchat, jíst, nosit barefoot, změnit si identitu, zůstat neutrální - doplňte si cokoliv. Jinou podobou je, vzhledem k přetlaku služeb na trhu celkem pochopitelný, odklon od všeho vnějšího učení a vnějších učitelů jakéhokoliv rozvíjení sebe sama. Narativ zní: „Nepotřebujete nikoho a nic vnějšího, abyste byli sami sebou.“ Nebo: „Už mě nezajímají žádné formy spirituality, programy sebeovládání, rádci úspěchu, koučové, léčitelé, duchovní myslitelé ani aktivisté…“
Tak jak to vlastně je? Dvanáct let s mistrem v Indii? Jo, kdyby jen dvanáct! Dvanáct byla formální doba, jakési nezbytné minimum. Příběhy bytostí, které realizovaly vlastní podstatu, běžně uvádějí osmnáct, dvacet i více let. A je to přirozený čas, když se podíváte na trvání psychospirituálních krizí v jiných kulturách. Nebylo ničím neobvyklým, když šamanská nemoc, iniciace do plné síly šamana nebo léčitele, trvala 15 či více let. Možná si říkáte: “Ale já nejsem žádný šaman, mě se to netýká.” To je však omyl. Životu je úplně jedno, zda pracujete v kanceláři, podnikáte v consultingu, prodáváte pečivo nebo jezdíte na snowboardu.
Jde mít vše a hned? Upřímně, mně se ta myšlenka líbí. Je v ní zrno pravdy. Život je snadný. Osvícení není nic zvláštního. A když je to tak, potom logicky platí i ten další narativ: „Nepotřebujete nikoho a nic vnějšího.“ To „zrno pravdy“ je ovšem takový oříšek. Logika a rozum si hrají se svůdnou myšlenkou - nabízejí perfektní koncept. Imaginace dokáže nabídnout obraz silnější než logika. A přesto je realita právě taková, jaká je – a je, jaksi, vzdorující. Je to jako s těhotenstvím; přirozená doba těhotenství ženy je 280 dní. A ani logika ani imaginace s tím mnoho nenadělá. Jiný příklad: průměrná doba církevního exorcismu v současnosti, je čtyři roky. Tak dlouho trvá záchrana lidské duše z pout posedlosti. A to na tom pracuje celý tým lidí, ne jen samotný exorcista. Takže “vše a hned”? Opravdu?
Stále máte chuť vyzvat své démony nebo uskutečnit poznání sebe sama či snad dokonce osvícení? Dát tomu sebe celého na čtyři, dvanáct či násobně víc let? Jak je to s tou „vnější“ pomocí? V tom je velký zmatek, který do věci vnášejí osobní touhy lidských bytostí. Toužíme najít řešení! Řešíme sebe, řešíme ostatní, řešíme svět a vesmír. Mnoho z nás má pocit, že jsme schopni a povoláni nacházet řešení pro další lidi a pomáhat jim - rozvíjet se, uzdravovat, zbohatnout atp. To je v pořádku a je to krásný pocit, ale je třeba také pravdivě reflektovat jeho autenticitu a zdroj svého záměru a síly. Nedávno jsem vedl rozhovor s paní, která posledních dvanáct let velmi trpěla. Procestovala se svým problémem celou naší zemi, aby našla někoho, kdo by ji pomohl se uzdravit. A to, co zmiňovala o léčitelích, terapeutech, jednom církevním exorcistovi a dalších bylo poučné a ne zrovna pozitivní vyprávění. Řešení ale není důležité. To má svůj smysl u technických věcí, jako je oprava auta. Důležitý je problém. Ten vede ke zdroji - k tomu, kdo naše problémy vytváří.
Můžeme si pomoct sami? Takový pohled na věc je nejspíš způsoben dojmem, že oblast mysli a duše je jemnohmotná a tedy nepodléhá stejným principům a cyklům jako hmota. Panuje zde mylná představa oddělenosti těla, mysli a duše. Jasně, že některé věci a záležitosti lze manifestovat silným záměrem. A víte, které? Ty, ve kterých nemáte osobní zájem. Ale odpovězte si sami: je to váš záměr, co se manifestuje nebo by to bylo manifestováno i tak? Jak říká Vědma Neovi po incidentu s rozbitou vázou: „To, co ti bude později vrtat hlavou je, jestli bys býval tu vázu shodil, kdybych nic neřekla.“
Každé rozdělení je účelové. Ve skutečnosti vše působí jako celek. A v rámci toho celku můžeme pozorovat zákonitosti. Třeba to, že jedna ze včel se stane královnou, že jiné jsou dělnice atd. V lidském světě je tento princip přítomen také: jsou tu ti, kteří stavějí, ti, kteří uklízejí, ti, kteří malují a také ti, kteří pečují o duševní zdraví komunity nebo vytvářejí prostor pro vnitřní sjednocení a proměnu lidských bytostí. A za takovou bytostí vás vaše upřímná touha nevyhnutelně dovede. Upřímná touha, nikoliv chtění nebo postoj “rád bych…” nebo “potřebuju”. Sami to nezmůžete, pokud nejste přímo tou bytostí, která je k tomu povolána. A ani ona to za vás neudělá, nicméně v její přítomnosti to můžete dokázat. Chtění vás přivede jen do slepých uliček, k lidem, kteří nevědí, kdo jsou a kteří na vaší touze vydělají.
Vnímám, že je čas, kdy se proměňuje pozice spirituálních mistrů a učitelů. Dřív byli velmi vzácní. V komunitě nebo kmeni byl vždy jen jeden nebo se moudrost a tradice s ní spojená přenášela v rámci jedné rodiny. Když se svět víc propojil, cestovalo se za takovými lidmi daleko a přebývalo se v jejich přítomnosti mnoho let. Teď jsou ještě vzácnější, připadá mi, neboť je úplně skryla vlna informačního věku, která přinesla heslovité přístupy a laciná či zábavná řešení. S tím se objevili i všichni ti, kteří se, ať už zištně či v dobré víře, za povolané vydávají. Ti skutečně povolaní se zdánlivě ztratili pod hladinou prodavačů informací, osobních a obchodních zájmů, v devalvaci slov a zapomnění jejich skutečných obsahů a významů. Slyšel jsem, že rozvinout jemnost, která člověku umožňuje plnou duchovní realizaci dokáže jeden z milionu lidí. A jeden z milionu takových lidí je schopen předávat tuto kvalitu ostatním. Ale abychom si rozuměli, v tomto možná nadsazeném případě nejde o předávání informací, psaní knih, ale tzv. přímé předání.
Dřív takové předání probíhalo klidně patnáct, dvacet let. Říká se, že jak dlouho se něco učíte, tak dlouho se to musíte odnaučovat. Kdy jste se duchovně probudili? V třiceti šesti letech? Tak si to vynásobte dvěma. V sedmdesáti dvou letech byste mohli být svobodní, pokud se nenecháte svést z cesty. To je samozřejmě nadsázka a velké zjednodušení. Každopádně, prostředí a podmínky se mění. A i to masivní informační pole s sebou nese velmi pozitivní vliv, nejen ten stín a zmatek. Mně se líbí idea nemožného - toho „všechno a hned.“ Je skvělá! A je pravdivá, když jí správně rozumíme: „Chci všechno, ale ne má, ale tvá vůle se staň“, říkala údajně sv. Terezka s Lisieux, když se obracela k Bohu. A hned? Hned jak budeme připraveni. Rozumíte? Jste připraveni? Jestli ano, ukažte to. Nejste připraveni? Přijďte se ukázat.
***
PS: pro ty, kteří cítí svou připravenost, tu nechám test. Jedná se o koan odklepávání popela na Buddhu, jehož autorem je zenový mistr Seung Sahn.
“Někdo přijde do zenového centra. Zapálí si cigaretu, vyfukuje kouř a odklepává popel na Buddhu. Pokud v té chvíli stojíte před ním, co uděláte?”
Seung Sahn v komentáři ke koanu uvádí: “V tomto koanu si člověk s cigaretou myslí: “Jsem již osvícen. Jsem již Buddha, Dharma i pravá cesta. Je silně připoutaný ke svému názoru, že dosáhl univerzální podstaty a osvobodil se od života a smrti. Žádný život, žádná smrt - dosáhl jednoho bodu. Má však problém, protože je k tomuto bodu, k prázdnotě, připoutaný. . . . Rozumíte tomuto bodu? . . . Tento člověk dosáhl pouze osvobození od života a smrti. Nechápe však své správné jednání. Je třeba udělat další krok. Odklepává-li popel na Buddhu, co v té chvíli uděláte? Jak ho poučíte?”
Mnoho lidí se domnívá, že může odklepávat popel na Buddhu, poučit lidi o povaze meditace, cestě za štěstím či bohatstvím, o advaitové védantě nebo o Bohu. Nebo naopak říkají: „Už mě nezajímají žádné formy spirituality.” Tomuto aspektu lidské mysli říkám Stín Otce. Je to, společně se Stínem Matky, náš nejsilnější démon, kořenový strážce prahu lidské duše. Dokážete projít bránou, kterou střeží? Pokud ano, pak můžete prospět nesčetným bytostem, protože vaše přítomnost bude vytvářet prostor ve kterém se zázračné stává přirozeným přesně podle povahy situace a potřeby každé bytosti.
(Art by M. Biswas)