Už nějakou dobu rezonuje naší společností téma prezidentské volby. A jako každá podobná situace s sebou nevyhnutelně přináší konflikt, který proniká až na úroveň rodiny. Uvědomil jsem si, jak výrazný tento konflikt je, když jsem četl příspěvek na Facebooku, který začínal slovy: „Velmi mne rozhodil včerejší telefonát s mámou, když padla řeč na volby. Jakkoliv jsem věděla, že volila toho baziliška, tak zde to tvrdě narazilo ostatně jako obvykle.“ A v komentářích pod příspěvkem lidé sdíleli stejnou zkušenost s volbou, kterou udělali pro budoucnost svou a svých dětí a volbou svých rodičů, kterou vnímají jakou jdoucí proti této volbě. Jako kdyby děti volily život a soulad a rodiče smrt a rozklad. Pisatelka příspěvku v něm popsala svůj pocit z celé záležitosti: „Cítím … hluboké schizma mezi milujícím dítětem v sobě a jeho matkou, která je stejně a hluboce milující a dala by mi vše i kdyby neměla, a jako dospělá žena si své mámy pro hodně věcí vážím, ale tohle prostě nějak nedávám.“
Co nám taková situace ukazuje? Co v ní můžeme vidět a co je vlastně skrytým poselstvím události, kterou na povrchu lze snadno vnímat pouze jako volbu prezidenta?
Kořeny téhle záležitosti jsou velmi hluboké a vnímám je spojené s traumatem - tj. hlubokým zraněním aktivně působícím z nevědomí. Traumatická událost vyvolává reakci, která je u každé bytosti jiná, a to i v případě, že ji způsobil stejný podnět. Někdo tváří v tvář smrti reaguje útěkem, někdo zamrznutím a jiný útokem, bojem o život. Situace jako je volba prezidenta, jakkoliv paradoxní se to může zdát, přivádí na světlo tyto pocity a lidé pak nevolí rozumem, ale traumatem – jejich volba je vedená strachem. Je to otázka falešné rezonance, která se projeví substitucí: jeden či druhý kandidát je zaměněn za něco jiného, ztotožněn se s něčím, co buď nahání strach nebo naopak slibuje osvobození od strachu. Jeden je ztotožňovaný s nepopulární vládou, druhý nabízí líbivá řešení ať už reálných či zcela vymyšlených problémů.
Opět si zde nevědomě saháme na pocit strachu ze smrti, a proto nás nezajímají fakta. Setkání se smrtelným ohrožením, jež se může v člověku může uložit jako trauma, je podobno tmě. Je to místo, kde ztrácíme kontrolu, místo naprosté dezorientace. Žije-li člověk ve tmě - mám teď na mysli vibrační kvalitu energie, tj. strach - je ovládán třemi základními reakcemi - volí únik, útok či ustrnutí. Jednou z forem reagování je "obvinění světla", jakoby světlo mohlo za to, že je tma. V praxi se to projevuje např. podporou toho, co je temné, kteréžto je podpořeno a uchopeno jako nástroj pomsty: Takový postoj se dá vyjádřit slovy: "Když já žiju ve tmě, ať všichni žijí ve tmě!" (či strachu, utrpení, atp.). Tedy: "Ať všichni cítí, co cítím já. Ať trpí!" "Ať mají všichni hrb, ať jsou všichni mrzáky, když já jsem mrzák!", mohl by nejspíš zvolat Quasimodo, zvoník od Matky Boží. Jak je zřejmé, jde o velmi hlubokou a nevědomou touhu po spojení a uzdravení. Ale namísto otevřenosti a sebereflexe, která spojení umožňuje, nastupuje uzavření a agrese, kdy je člověk veden touhou ohnout věci, fakta a lidi podle své vůle – aby byly jako on, aby odpovídaly jeho strachem pokřivenému vidění světa.
Ve skutečnosti je povaha traumatu ještě subtilnější - nejde o tři animální reakce, ony jsou vlastně reakcí jedinou, pokaždé různě polarizovanou. Takže “volba” rodičů pisatelky zmíněného příspěvku není volba, je to reakce. Nejde o fakta, ale o vyrovnání se se strachem, s pocitem hrůzy, která je pokaždé znovu a znovu externalizována do jakékoliv dostatečně vhodné situace, jakéhokoliv vztahu, který nese potenciál obnažit energie traumatu. To je kořen samsáry, koloběhu utrpení.
Co to znamená pro nás? Naši rodiče jsou naší součástí. Je tedy přirozené, že naše prvotní reakce na jejich destruktivní akt, je zděšení nebo agrese. Neseme v sobě své rodiče, jsme tedy schopni úplně stejné destrukce, stejného zla. To nikdo z nás nechce vidět, ani na to pomyslet. V tom je tato situace dokonalou lekcí moudrosti, příležitost pro zastavení se. Protože v tu chvíli, kdy oni vidí v Babišovi své dobro a v Pavlovi zlo, stávají se nevyhnutelně zástupci zla v našich očích. Už nevidíme jeden druhého, vidíme zlo a dobro. Vidíme něco, co nám kreslí náš strach. Ano, bezpochyby existují zlé činy, ale zlo jako nálepka, je naprostá redukce, nejhrubší zjednodušení, nejrychlejší cesta jak uniknout svému pocitu ohrožení. Pocitu, jenž má základ v tom, že nevím, kdo jsem.
Nemusíme být neustále v reakci. Máme volbu - ne tu Pavel vs. Babiš, nebo Hamletovu "být či nebýt", ale volbu vidět věci právě tak, jak jsou - dívat se očima a ne myslí stvořeným konceptem či traumatem.
Když se díváme očima a slyšíme ušima, pak činíme, co je přirozené a vidíme, že tu není žádný konflikt, který by vytvářel potřebu rozhodování, a že tedy můžeme s klidem dát svůj volební hlas panu generálovi ve výslužbě, a to aniž bychom se tím osobně stavěli na nějakou stranu.
Čin pocházející z jasnosti je neosobní, je v souladu s přirozeností. Kvalita jasnosti nám umožňuje vidět také naše trauma se vší jeho hrůzou, vnímat jeho zvuk, tvar, magnetismus, kterým nás pohlcuje, polarizuje, sílu se kterou nás zkouší rozdělit a vcucnout jako černá díra. Můžeme tak uvidět jak vytváří nekonečné scénáře boje a utrpení, jak touží, abychom se zúčastnili a přidali se k němu. My se ale nemusíme k nikomu přidávat - volit jednoho, aby nevyhrál druhý, vzít na sebe tzv. volbu “menšího zla”. Nemusíme proti nikomu bojovat. Když to vše zříme, jsme se sebou a podobni Henochovi kráčíme s Bohem a není nás neb nás Bůh vzal, jak praví biblický verš z knihy Genesis.
Nakonec tedy poznáme, že to není věc volby, ale záležitost přirozenosti. A tu není třeba hledat, je vždy k dispozici, je tu pořád - jasná a zjevná jako prostor. Katsumoto, učitel japonského císaře ve filmu Poslední Samuraj, říká: "The perfect blossom is a rare thing. You could spend your life looking for one, and it would not be a wasted life." („Dokonalý květ je vzácnost. Můžeš strávit celý život hledáním takového květu a nebude to promarněný život.“) Ale v okamžiku své smrti nahlédne pravou skutečnost a vyjádří ji slovy: "They are all perfect." („Všechny jsou dokonalé.“). Vnímám tyhle volby jako příležitost k realizaci stejné kvality.
25. 1. 2023
Foto: Rodnae productions