Co je to deprese?
Je to pocit strachu doprovázející biologické reakce ustrnutí, útok či zamrznutí. I proto se s ní, stejně jako se strachem, nedá nic “dělat”. Je to zapouzdřený strach, projev "nemoci z ohrožení", která však již dávno není aktuální. Je jedním z projevů egoismu - tedy pocitu oddělenosti.
Strach je přímo spojen s egoismem. Strach a egoismus jsou jedno a to samé. Ten, kdo je egoistický, tj. nahlíží na svět očima oddělené bytosti a vnímá jej jako věc, ten je současně deprivovaný a nevyhnutelně cítí strach.
Deprese je hluboká propast mezi vidoucím a viděným. Zánik deprese souvisí se zánikem vidoucího. Jinak řečeno souvisí se zánikem osobní identity a veškerého jejího zájmu, jenž je zdrojem podmíněnosti, srovnávání, posuzování a domněnek.
Depresi lze vnímat jako dlouhodobou reakci na nemožnost kontrolovat vnější svět dle svých představ a očekávání. Okolní svět se člověku jeví jako neslučitelný s tím, co cítí, s tím, jaký by si ho přál mít. Slovo "mít" je zde na místě, neboť podmíněnost vzniká jako důsledek toho, když se člověk považuje za objekt, za věc a svět a jeho části za jiné objekty.
Jediný způsob, jak se strachu postavit, je zastavit se a dívat se mu do tváře. Nejde však o pohled, kterým se mysl dívá skrze oči těla, ale o zření, tedy o vnímání bytostné, o spojení se sebou samým, se svým tělem a skrze toto tělo s celkem - a tedy i se strachem.
V milosti spojení zaniká strach a rodí se autentická pokora. Člověk se už nadále nepovažuje za bytost oddělenou od světa.
* * *
Depresi, jako věrný pes, provází ztráta smyslu, jež je spojena s nedostatkem řádu. Tento ne-řád, ne-pořádek, vzniká jako důsledek nepřítomnosti, kdy je mysl vztažena k budoucnosti či k minulosti a bytost se nachází v mezi-stavu, obvykle v čase “doufání” nebo "čekání" na něco. Přítomnost se jeví nepřijatelná nebo nesnesitelná, ale je to právě ona, která v sobě nese konec neřádu.
Ztráta smyslu je subtilní podvod mysli, která neustále potřebuje řešit rovnice a vytvářet nové a nové. Smysl je v tomto případě vnímán jako vyřešení rovnice, dosažení vítězství nad neznámými. Výsledkem je však pouze zahlcení. Můžeme to pozorovat, když se podíváme, jak často se člověk věnuje aktivitám směřujícím k vítězství či dosažení a jak tyto aktivity opakuje bez ohledu na to, zda v nich vítězí nebo prohrává, zda dosahuje či selhává. Příkladem může být patologické hraní jakýchkoliv her, sportovních, počítačových, vztahových, pracovních atp. Může se však skrývat i ve hře na dosažení vznešených cílů jako jsou např. spirituální osvícení nebo snaha o vymýcení chudoby či nemocí. Je pozoruhodné, že tímto žádný smysl a klid nenacházíme.
Skutečný smysl je vlastní samotnému bytí, jež se projevuje v energetické plnosti jako přítomnost a řád povstávající v tiché bytostnosti. Na tělesné rovině se manifestuje naplněním smyslů.
Jinak řečeno, aby měl život smysl, musí být naplněny smysly. To lze jen v tělesné (energetické) přítomnosti - kdy lidská bytost vidí očima, slyší ušima, čichá nosem, cítí kůží, chutná jazykem. Jsme-li energeticky přítomní, je naše mysl svrchovaně tichá. Jedná se o energetickou plnost danou otevřeností, naladěním a propojením všech smyslů. To vytváří jedinečný rytmus, jenž můžeme vnímat v přirozeném dechu. Zmiňovaná přítomnost však nemá nic do činění s časem, s časovou přítomností, která je pouze dalším z mnoha důmyslných způsobů, jakým se snažíme obelstít sami sebe a získat pocit, že máme pod kontrolou naši úzkost ze života, strach z neznáma.
Naplněné smysly vytvářejí smyslu-plný život. Představte si to jako nádech, který plní plíce vzduchem, základním prostorem. A když jsou naplněny, vjem zaniká, následuje výdech, vyprázdnění. Žádný zapouzdřený strach nezůstává neboť pro něj nezbývá místo. I tento strach se proměňuje v dech a lze jej nechat odplynout.
Život naplňuje každý a všechny smysly člověka. Energetická přítomnost je bdělost. My jsme tou bdělostí, která ve své plnosti přirozeně rozpoznává nutkání vytvářet jakoukoliv vyplňující, konzumní činnost, jejíž účelem je přečkat čas. Pokud dokážeme rozpoznat strach a nenecháme se ovládnout potřebou dělání, zviklat tíhou onoho: "co mám/budu dělat?", pak se naše mysl uklidní a smysly naplní. Spontánně a bez úsilí vznikne aktivita, která vyvěrá z nitra našeho bytí a je zdrojem harmonie a řádu.
Martin Wilczek
(Text je spojením dvou zápisů týkajících se tématu deprese a ztráty smyslu, které vznikly 27. 3. 2020 a 21. 2. 2021.)
Foto: Sasin Tipchai, Pixabay