Pravdivost je v nehodnocení. To před pár dny pronesla má žena při jednom z našich rozhovorů. Lze také říci, že absence hodnocení ukazuje na pravdivost.

Hodnocení na sebe může vzít mnoho podob, od těch zjevných, až po velmi rafinované. Může mít podobu téměř jakéhokoliv osobního tvrzení - např:

“Já umím dobře anglicky.” “Jsem dobrý otec.” Ale může vypadat i takto: “Už mám své problémy vyřešené.”

Kdo umí dobře anglicky, nepotřebuje to říkat. Ten, kdo tvrdí, že je dobrý otec, není dobrý otec. Vyřešil-li člověk své problémy, už se o ně nestará. Ta věta s “vyřešenými problémy” vypadá jako nehodnotící, ale ve skutečnosti je hodnocením, snahou o souhlas, neboť jinak vyjádřena zní: “Už je to dobré.” nebo “Už jsem v pořádku.”.

Nejednou jsem od klientů slýchával: “Už se nepotřebuji víc učit, vím už dost.”, nebo “Teď si vystačím sám.” nebo dokonce “Nepotřebuji gurua”. Zdálo se, jako by je někdo držel, jako kdyby tam byl někdo, kdo je hodnotí a od koho potřebují souhlas a potvrzení, že jsou dost dobří. Neuvědomovali si, že vždy byli svobodní, a tak si podobnými větami potvrdili jen to, čeho se báli a vběhli svému strachu přímo do náruče, aby s ním v nevědomosti mohli žít dál.

Je obvykle přijatelnější žít v důvěrně známé lži a utrpení než se otevřít neznámu vlastní pravdivosti a blaženosti. Je přijatelnější vytvořit si a udržovat identitu, než být pravdivý.

Strom poznáte po jeho ovoci, říká se. Doplnil bych, že jej opravdu poznáte, až když to ovoce ochutnáte, až vás jeho barva, tvar, vůně a chuť naplní. Podobně toho, kdo hraje na klavír, poznáte až podle jeho hry. Je-li pravdivý ve své hře, je-li hrou a hraním naplněn, nemá srovnání na světě.

Martin Wilczek (leden 2019)