Prolog:

Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?"
Ježíš odpověděl: "Nezhřešil on, ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“
(Jan 9, 1-3)

* * *

Krize středního věku je pozoruhodný, děsivý a současně numinózní (vůlí nekontrolovatelný) životní prostor. Když jej člověk rozpozná a uzná, uvidí najednou řadu souvislostí z jiného úhlu pohledu. A to nejen u sebe sama. Najednou je pochopitelná příčina potíží a nezdarů Jaromíra Jágra. Stane se zjevným, proč se Elonu Muskovi hroutí podnikání s Teslou, proč spí jen za pomoci silných prášků a v továrně tráví i 120 hodin týdně. Krize středního věku také vrhá odlišné světlo na smrt Steva Jobse, sebevraždy Chrise Cornella (Soundgarden) nebo Chestera Benningtona (Linkin Park) nebo nedávno u nás DJ Loutky. Těch příkladů by se našlo mnoho, vybavily se mi teď jen ty nejkřiklavější za poslední čas.

Vstup do let středního věku plně nastupuje okolo 35 roku věku, tedy symbolicky ve stejném životním období, kdy měl podle legendy Gautama Buddha dosáhnout osvícení (udává se, že se tak stalo, když mu bylo 36 let) a transformace s tímto obdobím spojená vrcholí okolo 45 roku s tím, že novější literatura udává, že krize středního věku může trvat až do 50 či 55 let.

Její tíže je obrovská a doprovází ji obvykle rozpad známých a osvědčených struktur, které si člověk vybudoval v první polovině života, zejména pokud tak činil ze zástupných důvodů, tedy např. pro peníze, slávu, moc či souhlas okolí. V této době se také vynořují všechna temná, do nevědomí odsunutá a potlačená témata, což může mít za následek tak hlubokou úzkost, že člověk pomýšlí na ukončení života a mnozí takovou myšlenku i uskuteční.

Tato hluboká transformace se nevyhýbá ani lidem duchovně probuzeným či praktikujícím duchovní či náboženské cesty. Mají-li zálibu v Bohu, jsou v tomto období životem vyzváni, aby ji odložili, nebo je jim rovnou odňata. Neboť záliba v čemkoliv, dokonce i v Bohu, neobstojí před Bohem samým, stejně jako poznání, byť by bylo to nejvyšší, neobstojí před bytím. I proto jde krize středního obvykle ruku v ruce s tzv. temnou nocí duše.

Krizi středního věku se lze vyhnout, lze ji nereflektovat, uzavřít se před ní a zapouzdřit svou falešnou osobnost do strnulé a omezené formy. V tomto období lze poprvé z vlastní vůle „přelstít smrt“ – a tedy i sebe sama. Když se podíváme do vysoké politiky, vidíme zřetelné příklady těchto lstivých, falešných a ustrnulých starců či stařen. Zcela zřetelně to je vidět v politice a showbyznysu. Každý však známe takové lidi i ze svého vlastního okolí.

Uvádí se, že lidskému tělu od 39. roku už pouze ubývá energie. Člověk tedy zhruba od této doby není a už nikdy nebude schopen podávat takové výkony jako v minulosti a to v žádné oblasti, s výjimkou oblasti ducha, kde ovšem pojem výkonnost nemá žádnou hodnotu.

Transformace, o které píši, přichází obvykle pomalu, postupně a nenápadně. Až po jisté době člověk zjistí, že ačkoliv už má všechno, co si kdy přál, dosáhl všeho, co bylo možné, že třeba dělá úžasnou práci, kterou si dřív vysnil, nic z toho jej více nenaplňuje anebo se mu to přímo rozpadá pod rukama. Vše se jeví jako vyprázdněné, zbavené kouzla. Člověk si připadá mocný, na vrcholu svých sil a právě zde paradoxně shledává, že mu jeho síly nejsou nic platné, že vlastně nic nezmůže. Ve středním věku tak dochází ke „zrození smrti“. Odtud ale také vede cesta k pochopení, že síla člověka nenáleží jemu a nepochází z něj. To je ovšem nesmírná výzva, jež se týká ducha a ne každý je ochotný ji přijmout hned od počátku.

Vzpomněl jsem si na samurajskou legendu přelomu 16. a 17. století, Mijamota Musašiho. Musaši v Gorin-no-šo píše: „Ve třiceti letech jsem se ohlédl za svou minulostí a uvědomil jsem si, že ačkoliv jsem vyhrával, dělo se tak, aniž bych dosáhl nejvyšší úrovně strategie. Snad to bylo díky tomu, že mi mé vrozené dispozice bránily odklonit se od univerzálních principů, snad to bylo proto, že mí protivníci postrádali zdatnost ve strategii. Pokračoval jsem ve studiu a hledání od rána do večera, abych dosáhl hlubšího principu. Když jsem dosáhl věku padesáti let, přirozeně jsem zjistil, že kráčím po cestě strategie. Od toho dne žiji, aniž bych více pociťoval potřebu hledat cestu.“

„Zrozením smrti“ ve středním věku člověk de facto umírá světu a jeho úkolem je znovu se narodit, slovy evangelisty Jana: přejít ze smrti do (pravého) života. Mohlo by se zdát, že umírá-li člověk světu, pak se má zrodit do světa ducha, ale i to je zavádějící. Onen „pravý život“ není protikladem života světského, stejně jako duchovní život není jeho zárukou.

Krize středního věku je zejména krizí smyslu života a tudíž krizí víry. Otázka, před kterou člověk mimo jiné stojí, zní: Do čeho mám investovat svou sílu, svého ducha, do čeho se položit celou svou duší? Ptá se a ví, že na experimenty už není čas. Ten se krátí a člověk má pocit, že tentokrát musí zvolit správně, protože oprava už nebude možná. Luxus chybovat a zkoušet různé cesty je příznačný pro první polovinu života.

I to je však pouze způsob, kterým mysl udržuje strukturu osobní identity a iluzi kontroly. Stále se považuje za činitele, i za toho, kdo rozhoduje. Stále vytváří pocit, že je možné “něco dělat” a že je třeba „něco dělat“.

Téma krize středního věku shrnuje s velkým citem Václav Klimeš ve své rigorózní práci. Píše: „Střední věk je velice náročné období, nikoli ovšem proto, že by nás nutilo vyvíjet zvláštní úsilí – naopak lze s trochou nadsázky říct, že bychom měli usilovat jedině o to přestat s úsilím. Náročná je právě naprostá změna přístupu k životu: spíše se vzdávat jednání než jednat, spíše opouštět, než se snažit získat… Nejlepším stavem na cestě krizí není ovšem ani holá nečinnost, nýbrž pokojné bdění, které se podobá službě noční hlídky: ta téměř nerozeznává své okolí, musí zůstat na určeném místě, v klidu a tichu, ale zároveň být ve střehu, aby zachytila těžko slyšitelné zvuky, které by mohly být důležité a na které by měla zareagovat – a při tom dlouhém a úmorném čekání si možná zprvu nevšimne, že se pomalu, ale jistě rozednívá.“

* * *

Epilog:

Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po větru oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš Elijáši?“

První Královská 19:11-13

Martin Wilczek 9. 9. 2018