Dnešní doba zvýrazňuje jedno z velkých a náročných témat lidské existence, dost možná téma vůbec nejtěžší. Tím je postoj k násilí a agresi. Patří sem nejen šikana ve škole nebo v práci, ale obecně nerespekt jakéhokoliv druhu, počínaje pasivní agresí a konče citovým, slovním nebo i fyzickým násilím.
Současná doba nám k tématu poskytuje dokonalý příklad agresivity: hospodští jsou nuceni, pod pohrůžkou trestu, vykonávat kontrolu toho, zda hosté přicházející do jejich restaurace jsou ze státem schválené či neschválené skupiny obyvatel. Státní aparát hostinským vyhrožuje finančním postihem – tedy de facto likvidací. To je ukázkový příklad agrese, šikany lidí podnikajících ve stravovacím oboru. Co ale mají dělat? Když nebudou kontrolovat, můžou dostat velmi vysokou pokutu, mohou zaniknout. Když budou kontrolovat, budou si poškozovat vztahy s lidmi a dopouštět se neetického a protiprávního jednání. Co je však z hlediska tématu důležitější, budou tím současně legitimizovat násilí, jehož jsou sami obětí. Svým souhlasem se stanou jeho prodlouženou rukou, dalším stupněm v řetězci agrese. Podvolí se a zvolí „menší zlo“, šikanu zákazníků.
Co ale člověk může a má udělat, když se setká s agresí vůči své osobě, když se setká se zlem? Odpověď je prostá: nesmí jej přijmout, nesmí jej nechat projít a vstoupit za své hranice. Co to znamená? Zůstat nepohnutý, přítomný, rozhodný - podobně jako Gandalf, když se v Morii na můstku v Khazad Dúm setkal s Balrogem. Nenechat se zastrašit, jít dál svou vlastní cestou. To může, vzhledem k situaci, znamenat zastavit se, utéct a ukrýt se, důrazně odmítnout agresi vůči sobě, a nebo v nevyhnutelném případě, nechat agresora ať se předvede a zaútočí a pak ze všech sil bránit vlastní práva, důstojnost a život.
Očkování je také dobrý příklad. Samo o sobě není problémem. Potíž je v tom, že je využíváno jako nástroj agrese. A mnoho z nás raději uniká agresi volbou menšího zla. Než abychom byli šikanováni a omezováni na svých právech, necháme se raději naočkovat. Tím ovšem opět legitimizujeme agresi a násilí. Dáváme agresorům zprávu, že jejich jednání je účinné, že jim násilí může projít. A i když bychom byli rádi, aby to tím skončilo, tak to u toho, bohužel, nikdy nekončí. Násilí se takovým jednáním množí, rozpíná, sílí - tak jako pandemie. Násilí je skutečnou pandemií. Rozděluje člověka i společenství, vytváří nedůvěru, paralyzuje lidskou schopnost spolupráce, přináší zjednodušená, mechanická řešení. Výsledkem jsou plné nemocnice a nespočet trpících a mrtvých.
Agrese je nejhrubší projev lidského jednání. Je to obvyklý projev psychopatů, lidí s narcistní či hraniční poruchou osobnosti a dopadá na ty citlivější a zranitelnější, obvykle na ženy a děti, na staré a nemocné lidi. A přesně to se děje a dít se to bude, dokud se každý za sebe nepostavíme jak vnější agresi, tak svému strachu, zlu v sobě. Skončí to, až když se každý hospodský, každá kadeřnice, každý policista, lékař, provozovatel divadla, kina, sportoviště, každý z nás, odmítne řídit výhružkami agresorů skrývajícími se za dobré úmysly, morálku či za státní aparát. Abychom to dokázali, musíme v sobě najít velkou sílu podívat se na svůj strach a na svůj osobní zájem.
Dnes jde o hostinské a hosty v restauracích, příště může jít o maminky v porodnicích, děti ve školách, o naše vztahy v rodině - s dětmi nebo s partnery. Agrese a násilí nestárnou, nejsou doménou opatření Covidové doby a nucených očkování. Je to téma veskrze lidské a správně nazřeno může vést k hluboké osobní transformaci. Když to uvidíme, pochopíme, že agrese a násilí nás vedou dovnitř k sobě samým a tím nám ukazují, kde se nachází a jak obrovská je naše síla.
Art: Mateusz Lenart; Sacrifice