Co je smyslem transformace, která začíná plně projevovat kolem 36. roku života a trvá někdy i přes padesátku? U nás se pro ni vžil pojem “krize středního věku”, snad proto, že v té době mají lidé, muži pak obzvlášť, pocit, že musí vzdorovat životu a chytit “druhou mízu”, stát se opět kluky, honit se za ženami, jezdit v rychlých autech nebo na motorce a dobývat svět. Slavní se snaží znovuobnovit své dny slávy nebo se jí zuby nehty drží, aby se od nich neodvrátila pozornost fanoušků a následovníků. Ti, co v životě vydělali spoustu peněz, se v tomto čase snaží vydělat ještě víc, ale zvyšování výkonu ani příjmů, mladší ženy a rychlejší auta už člověka nikam neposouvají.
Množství potěšení nepřidává nic na vnitřním klidu a pohodě, právě naopak. Narůstá pocit zoufalství a prázdnoty, který vnímáme jako krizi. Volá nás naše duše. Volá nás pryč ze světa odlesků, z vnějšího světa výkonu a postavení. Setkání s vlastní duší je současně setkáním se smrtí. Pokud hodně lpíme na naší identitě a postavení ve vnějším světě, tak nás to může fyzicky zabít nebo psychicky zmrzačit. Takových nemocných lidí, žijících duchů, kteří dávají přednost všemu možnému, jen ne volání své duše, kolem sebe každý den vídáme mnoho. V ideálním případě nás setkání a spojení se smrtí dovede k bytostnému znovuzrození.
O co tedy jde v čase “krize středního věku”?
Ústředním tématem této transformace je stáhnout svou pozornost z vnějšího světa, zaměřit ji do nitra a dokončit proces vnitřního sjednocení. Krize se z toho stává, až když to člověk vytrvale odmítá.
Tato proměna počíná klíčit už kolem třicátého roku věku. Ale až kolem 36 let, a zejména pak po čtyřicátém roce věku, začne člověk plně pociťovat její sílu, která jej táhne do nitra, aby zkoumal svou duši a podstatu bytí. Opouští vše, co je nepřirozené a zatěžující. Věnuje se postupně už jen tomu, co miluje a co mu přináší radost - opouští nezaměření na zisk nebo potěšení, jež jsou pomíjivé a krátkodobé. Může se věnovat umění svého srdce: psát knihu, hrát hudbu, fotit, malovat, zahradničit. Často věnuje svou pozornost mladým lidem a uvolňuje místo svým dětem. To je smysl lidské existence ve věku mezi 40 a 60 lety.
Zřetelně se ukazuje, že nejpozději do 60 let věku by mělo být stažení ze světa dokončeno. Člověk, který tak učinil, je znovuzrozeným a stává se nepostižitelným a neuchopitelným lidskými měřítky. Jeho přítomnost je přítomností Zdroje, studnicí Ticha, jež naplňuje prostor kolem něj a vytváří prostředí ve kterém prospívá život a manifestuje se hojnost.
Art by: Johannes Plenio